Každý rok, když se podzimní dny začínají krátit a vnějšího světla ubývá, obracíme na naší škole pozornost dovnitř. Připomínáme si svátek svatého Michaela – období, které je v tradici waldorfských škol hluboce spojováno s odvahou, vnitřní silou a schopností bděle se postavit výzvám přicházející temnoty.
Postava archanděla Michaela je mocným symbolem statečnosti. Obraz jeho boje s drakem však nevnímáme jako vnější bitvu, ale jako zrcadlo našeho vlastního vnitřního zápasu. Je to výzva k překonávání strachu, nejistoty, pochybností či vlastní pohodlnosti. V tomto čase hledáme a křesáme své vlastní vnitřní světlo – jiskru odvahy, která se nemusí projevovat velkými hrdinskými činy, ale září v drobných každodenních rozhodnutích a v pravdivosti, se kterou se stavíme k sobě i k druhým.
V tomto duchu letos na naší škole proběhl Den Dobromysli. Na jeden den se pevné hranice tříd rozplynuly a žáci se promíchali napříč všemi ročníky. Právě toto věkové propojení vytváří prostor pro hlubokou lidskou zkušenost. Když se ruka sedmáka potká při práci s rukou prvňáčka, děje se cosi zásadního. Starší žáci se přirozeně stávají ochránci a průvodci, předávají své zkušenosti a mladší v nich nacházejí oporu. V tomto živém společenství si každý mohl prožít hřejivé poznání: když na něco sám nestačím, v kruhu spřízněné skupiny to jde vždycky snadněji. Strach z neúspěchu mizí tam, kde se opíráme jeden o druhého.
Letošní ročník nabídl žákům neobyčejně pestrou paletu možností – vybírat si mohli z celkem 17 rozmanitých dílen. Škola se proměnila v tvořivé mraveniště, kde ožívala stará řemesla i umění. Vůně pečené dýně z kulinářské dílny se mísila s tóny hudby a divadelním švitořením, ruce dětí se nořily do hřejivé vlny při plstění, barvy na plátnech zachycovaly podzimní nálady a venku na školním pozemku se projevovala síla spojená s prací se zemí. Každé dítě si našlo své místo, svůj specifický způsob, jak nechat promluvit své vnitřní dary a zažít radost z tvoření.
Vrcholem celého dne se pak stalo závěrečné společné sdílení. V kruhu, kde měl každý své pevné a rovnocenné místo, jsme se zastavili, abychom si vzájemně naslouchali. Naslouchání druhému v tichu a s úctou bylo pomyslným završením celého michalského putování. Když děti sdílely své zážitky, překonané překážky i radosti, bylo zřejmé, že se nám podařilo vytvořit něco mnohem trvalejšího než jen krásné výrobky.
Společně jsme zažehli plamen důvěry, spolupráce a vzájemného respektu. A toto světlo společenství v nás bude hřát a svítit na cestu ještě dlouho do nadcházejících zimních dnů.
